Ján Hus a OSN

31. časť rubriky o Druhom vatikánskom koncile, ktorú pripravuje Jaroslav Mudroň: Ján Hus a OSN

„Nakoniec vám chceme oznámiť, čo už aj iste viete, že so súhlasom sme prijali pozvanie pripojiť sa k Rade spojených národov v jej sídle v New Yorku pri príležitosti dvadsiateho výročia, od kedy bola táto Rada vytvorená všetkými národmi.“
Oznámenie pápeža Pavla VI. o jeho ďalšej apoštolskej ceste vyvolalo spontánny potlesk kardinálov, biskupov a všetkých, ktorí počúvali pápežov príhovor 14. septembra 1965. Senzáciou nebola len skutočnosť, že pápež prvýkrát v histórii vstúpi na pôdu amerického kontinentu, ale tiež že tento katolícky hierarcha podporí osobnou účasťou svetskú inštitúciu na jej oslavách. V latinskom príhovore Pavol VI. nazval OSN slovom „Consilium“ – „Rada“, čo evokovalo podobne znejúce „Concilium“ – koncil. Akoby Organizácia spojených národov mala predstavovať nejaký sekulárny koncil všetkých národov, na ktorom pápež vystúpi v mene vatikánskeho koncilu ako zástupca katolíckeho sveta. No pohľad pápeža Pavla VI. na túto návštevu bol oveľa skromnejší. Koncilovým otcom prisľúbil, že jeho cesta bude čo najkratšia a že v New Yorku ohlási posolstvo mieru a pokoja.

Do pápežovej návštevy OSN zostávali ešte tri týždne, počas ktorých sa na koncile mali preberať témy súvisiace so všeobecnými spoločenskými otázkami. Pavol VI. splnil svoj sľub spred roka, že prvou a základnou témou bude najviac kontroverzný bod predošlých rokovaní, t.j. náboženská sloboda. Ihneď na druhý deň po otvorení štvrtej fázy koncilu belgický biskup De Smedt predstavil upravený návrh dokumentu O náboženskej slobode. Potom v ďalších príspevkoch jednotlivých koncilových otcov sa viac menej opakoval scenár chvály a kritiky, ktorý sa odohral pri tom istom rokovaní v 64. roku. Kardináli Spellman z New Yorku a Frings z Kolína odobrovali návrh vyhlásenia a naopak talianski kardináli Ruffini a Siri dvíhali kritické hlasy – hoci s oveľa menšou nevraživosťou ako v predošlom roku. Ruffini z Palerma znovu argumentoval tým, že koncil nemôže len tak bez všetkého prijať uznesenia typu Všeobecnej deklarácie ľudských práv, za ktorými stojí OSN: „Úmysel Spojených národov podporiť občiansku súdržnosť medzi ľuďmi rozličných vierovyznaní je síce chvályhodný, ale jeho dôsledkom je agnostická ľahostajnosť.“ Vyjadril sa kardinál.Najtvrdšie námietky však vzniesol kardinál Benjamin de Arriba y Castro zo španielskej Tarragony. Ten celú záležitosť predstavil v inom a viac rozporuplnom svetle. Problém nie je uznať, že každý človek ma právo slobodne vyznávať svoje náboženstvo; no ťažkosti prídu, keď si uvedomíme, že týmto dokumentom sa dá zelená pre odklon katolíkov od Cirkvi, pretože úplná náboženská sloboda dovoľuje prestup z jedného vierovyznania na iné, a to Cirkev nemôže len tak dovoliť. Slovami kardinála de Arribu: „Iba Katolícka cirkev má povinnosť a právo hlásať evanjelium, a preto prestup katolíkov k nekatolíckemu vyznaniu je zakázaný a musí byť zabraňovaný nielen samotnou Cirkvou, ale tiež občianskou autoritou... Koncil sa musí vyvarovať schvaľovaniu dekrétov, ktoré by priniesli záhubu katolicizmu v národoch, kde ono predstavuje jediné náboženstvo.“

Protest španielskeho kardinála pripomínal autoritatívnu, až priam totalitnú stránku Cirkvi a koncilové rokovania vracal do pomaly už zabudnutých čias spred dvadsiatich rokov. Ba ukázalo sa, že jeho názor nie je ojedinelý, ale súhlasili s ním aj ďalší konciloví otcovia, prevažne z tradične katolíckych krajín.
Po troch dňoch diskusie bolo jasné, že predbežné hlasovanie o náboženskej slobode nedopadne jednoznačne. Nikto síce nepochyboval, že dokument získa potrebnú väčšinu, avšak nebolo by dobrým obrazom Katolíckej cirkvi, keby okolo päťsto či šesťsto biskupov hlasovalo proti Vyhláseniu o náboženskej slobode, a to len pár dní pred pápežovou návštevou sídla OSN. S hlasovaním sa preto radšej čakalo.
V štvrtý deň diskusie, 20. septembra 1965, o slovo požiadali aj dvaja kardináli spoza železnej opony. Prvým bol poľský kardinál Wyszyński, ktorý aj pred rokom hájil slobodu vierovyznania a teraz predostrel nové argumenty v prospech dokumentu. Druhým rečníkom bola úplne nová tvár na koncile. Za kardinála bol menovaný len v januári toho roku a jeho príchod do Ríma znamenal konečné vyslobodenie z domáceho väzenia, ale tiež jednosmernú cestu z vlasti. Bol ním pražský arcibiskup Josef Beran. Keď moderátor diskusie uviedol jeho meno, Chrámom sv. Petra zaznel mohutný potlesk...

„Deklarácia o náboženskej slobode, ktorá v širšom zmysle platí o akejkoľvek slobode svedomia, má veľký význam tak teologický ako aj praktický.“ Začal svoju príhovor český kardinál. Ten teologický význam slobody odôvodnil citátom apoštola Pavla: „Všetko, čo nie je z viery, je hriech“ (Rim 14,23) a viera v kontexte Listu Rimanom znamená práve to, čomu dnes hovoríme „sloboda vyznania“. Tú druhú, praktickú stránku opísal kardinál Beran na vlastnej skúsenosti: radikálne obmedzenie slobody svedomia totalitným režimom vedie k morálnemu úpadku a k pokrytectvu. Navyše vnímateľné sú tu následky historických udalostí, kedy sa upieral človeku nárok na slobodu vyznania, čoho osudným príkladom je proces s Jánom Husom:
„Takto sa v mojej vlasti vidí, že Katolícka cirkev bolestne pyká za nedostatky a hriechy, ktoré v jej mene boli páchané proti slobode svedomia. Tak tomu bolo v 14. stor. upálením kňaza Jána Husa a v 17. stor. násilným donútením veľkej časti českého národa znovu prijať katolícku vieru... Týmto spôsobom svetská moc, hoci chcela alebo si myslela, že tým slúži Katolíckej cirkvi, v skutočnosti spôsobila hlbokú ranu v srdci národa... Dejiny nás teda učia a napomínajú nás, aby sme na tomto koncile vyhlásili zásadu náboženskej slobody a slobody svedomia jasne a bez akéhokoľvek obmedzenia...“
Slová českého kardinála vo veľkej miere ovplyvnili koncilových otcov, ktorí ešte váhali nad deklaráciou. Za schválenie dokumentu sa v ten deň vyjadrili aj ďalší biskupi – od Brazílie, cez Oslo až po Austráliu. Večer po diskusii síce mal pápež naďalej pochybnosti nad zdarom hlasovania, no na druhý deň ráno ho kardináli moderátori presvedčili, aby povolil hlasovanie: bezmála dvetisíc biskupov bolo za a len 224 ich hlasovalo proti. Deväťdesiat percentná väčšina tak upokojila ovzdušie na koncile a hlavne tiež pápeža Pavla VI., ktorý 4. októbra 1965 mohol v slobode a s pokojným svedomím vyhlásiť v newyorskom sídle OSN: „Vy tu hlásate základné práva a povinnosti človeka, jeho dôstojnosť, jeho slobodu a hlavne náboženskú slobodu. My k nej chceme ešte pridať jednu vyššiu sféru ľudského poznania, a tou je jeho posvätnosť. Ide predovšetkým o život človeka a život človeka je posvätný.“


Prejav kardinála Josefa Berana na koncilovom zasadaní 20. septembra 1965 (preklad z latinčiny P. Ovečka SJ)

„Prohlášení o náboženské svobodě, které v širším smyslu platí o jakékoliv svobodě svědomí, má velký význam jak teologický tak i praktický.
V Písmě svatém jasně stojí: „Vše co nevychází z víry (tj. z přesvědčení), je hříšné.“ (Řim 14, 23b). Kdokoliv tedy někoho fyzickým nebo morálním způsobem nutí, aby jednal proti svému svědomí, ten ho uvádí k hříchu proti Bohu. I pro nás, ctihodní bratři platí výzva sv. Jakuba: „Mluvte a jednejte ve shodě se Zákonem svobody, protože podle něho budete souzeni.“ (Jak 2,12).
Tyto zásady potvrzuje zkušenost. Dovoluji si zde se vší patřičnou pokorou uvést svou vlastní zkušenost.
Od okamžiku, kdy svoboda svědomí v mé vlasti byla radikálně omezena, byl jsem svědkem těžkých pokušení, která tento stav pro mnohé přinášel. V celém mém stádci, ale též mezi kněžími, pozoroval jsem nejen velká nebezpečí pro víru, ale též velká pokušení ke lži, k pokrytectví a k dalším mravním vadám, které snadno podrývají národ, zbavený pravé svobody svědomí.
Jestli tento útlak svědomí je řízen vědomě ke škodě pravého náboženství je si každý věřící člověk vědom, jak vážné je to pohoršení. Avšak zkušenost rovněž učí, že postupy proti svobodě svědomí jsou mravně škodlivé i tehdy, když se jimi zamýšlí nebo hájí dobro pravé víry. Vždy a všude porušení svobody svědomí má za následek u mnohých pokrytectví. A snad můžeme říci, že pokrytectví ve vyznávaní víry více škodí Církvi než pokrytectví v zatajování víry, které za našich dnů je daleko častější.
Tak tedy v mé vlasti katolická Církev zdá se bolestně pyká za nedostatky a hříchy, které v jejím jméně byly páchány proti svobodě svědomí; tak tomu bylo ve století XV. upálení kněze Jana Husa a ve stol. XVII. násilné donucení velké části českého národa, aby znovu přijal katolickou víru, podle tehdejšího hesla: Čí země, toho náboženství. Tímto způsobem jednání světské rameno snad chtělo nebo mínilo sloužit Církvi, ve skutečnosti ale zanechalo jitřící ránu, hluboce vrytou v srdci národa. Táto rána byla překážkou pokroku duchovního života a poskytla a poskytuje nepřátelům Církve snadnou látku k námitkám a boji.
Dějiny nás tedy učí a napomínají, abychom na tomto koncilu vyhlásili zásadu náboženské svobody a svobody svědomí jasně a bez jakéhokoliv omezení, které by snad plynulo z nějakých oportunistických důvodů. Učiníme-li tak, a to i v duchu pokání za hříchy, které byly v předcházejících staletích v této věci spáchány, naše svatá Církev velmi získá na mravní autoritě k dobru národu.

Ti, kdo dnes omezují svobodu svědomí ke škodě Církve, shledaní se na jakémsi sloupu hanby přede všemi lidmi dobré vůle – a budou tam dnes skoro úplně sami. Toto jejich vlastní zahanbení může být začátek spásné lítosti. Náš koncil bude mít větší mravní sílu, aby zakročil ve prospěch bratří trpících pronásledování s nadějí úspěchu.
Pro vás, ctihodní bratři, prosím, abychom nijak nezeslabovali sílu tohoto prohlášení, a pak, abychom závěrem Prohlášení ještě přidali tato slova:
Katolická Církev naléhavě žádá všechny vlády světa, aby rozšířili zásadu svobody svědomí na všechny občany, také na ty, kdo věří v Boha, a aby ustaly od jakéhokoliv utlačování náboženské svobody. Nechť jsou co nejdříve osvobozeni knězí i laici, kteří jsou vězněni už po tolik let, protože vykonávali skutky svého náboženství, třebas pod nejrůznějšími záminkami. Biskupové a kněží, kterým se brání vykonávat jejich úřad, ať se mohou vrátit ke svým věřícím. Nechť je vrácena vnitřní nezávislost a snadný styk se stolcem sv. Petra Církvi v zemích, ve kterých je vydána nespravedlivými zákony zvůli úředníků, Církvi nepřátelských. Nechť ustanou překážky, kterými se brání jinochům a dívkám vstup ke kněžství nebo do klášterů.
Ať se znovu dovolí společný život řeholním řádům a kongregacím bratří laiků a řeholních sester. Všem věřícím ať se poskytne opravdová svoboda vyznávat svou víru, učit nezakaleně zjeveným pravdám a vykládat je a vychovávat děti ve víře. Tak národy vykonají opus pacis, dílo pokoje, nanejvýš nutné za našich dnů.“