Ako bude vyzerať Cirkev v treťom tisícročí podľa Josepha Ratzingera
Česká redakcia Vatikánskeho rozhlasu priniesla zaujímavú prednašku Josepha Ratzingera
z 1969, ktorú odvysielal Hassenský rozhlas 25. augusta 1969. Prinášame ju v pôvodnom
českom samizdatovom preklade:
Jak bude vypadat církev ve třetím tisíciletí?Přednáška Josepha Ratzingera z roku 1969
Teolog není věštec, ani futurolog,
který stanovuje předpoklady budoucnosti ze zjistitelných činitelů přítomnosti. Jeho
poslání se dalekosáhle vymyká pouhému sčítání činitelů. Může se však věnovat futurologii,
ovšem takové, která není věštěním, nýbrž určuje, co je zjistitelné a ponechává otevřeno,
co zjistit nelze. Protože víra a církev sahají do hlubin člověka, z nichž vystupuje
vždy znovu něco tvořivě nového, nečekaného a neplánovaného, zůstává jejich budoucnost
zahalena i ve věku futurologie. Kdo by býval mohl při smrti Pia XII. předpovídat Druhý
vatikánský koncil nebo pokoncilní vývoj? Anebo, kdo by se byl odvážil předpovídat
První vatikánský koncil, když v roce 1799 Pius VI., vlečený jednotkami mladé francouzské
republiky, umíral ve Valence jako zajatec? A přece tři roky před tím jeden z direktorů
oné republiky napsal: „Tahle stará modla bude zničena. Tak tomu chce svoboda a filosofie…
Jest si přáti, aby Pius VI. ještě dva roky žil, aby filosofie měla čas dokončit své
dílo a tohoto lámu Evropy zanechat bez nástupce.“ Zdálo se, že to dospělo už tak daleko,
hovořilo se o papežství, které zaniká a vlastně již definitivně odumřelo.
Buďme
tedy velmi opatrní v prognózách. Stále ještě platí slovo Augustinovo, že člověk je
propast a co z ní vystupuje, nemůže nikdo bezpečně vědět předem. A kdo věří tomu,
že církev je určována nejen lidskou hlubinou, nýbrž sahá do větší, nekonečné hlubiny
Boží, ten má obzvláště dobrý důvod držet se zpátky v předpovědích, jejichž naivní
vševědoucnost může být projevem naprosté neznalosti dějin. Má však naše téma vůbec
nějaký smysl? Může mít smysl, budeme-li si vědomi jeho mezí. Právě v dobách silných
dějinných otřesů, kdy se zdá, že všechno, co dosud existovalo se rozpadá, a všechno
vypadá úplně nově, potřebuje se člověk nad dějinami zamyslet. A to uvede na pravou
míru přítomnost zveličenou až nereálně, znovu uvede člověka do spořádaného dění, které
se sice neopakuje, avšak neztrácí svou jednotu, ani kontinuitu.
Teď byste
mohli říci: slyšeli jsme dobře, zamyslet se nad dějinami? To přece znamená hledět
do minulosti a odtud máme čekat předpověď budoucnosti? Slyšeli jste dobře, ale mám
za to, že dobře chápané zamyšlení nad minulostí obsahuje obojí, tedy ohlédnutí zpět
za tím, co bylo, a z toho také zamyšlení nad možnostmi a úkoly toho, co přijde. Tyto
možnosti a úkoly se mohou stát tím zřetelnější, čím větší kus cesty přehlédneme a
nezůstaneme naivně vězet v pouhé přítomnosti. Pohled nazpět sice nedá žádnou předpověď
budoucnosti, ale ohraničí zdání toho, co je zcela jednorázové. Zároveň ukáže, že to
sice není totéž, ale umožní porovnání s tím, co už tu bylo. V tom, čím se liší minulost
od přítomnosti, tkví nejistota našich výroků i novost našich úkolů.
Pohled
nazpět do dějin církve je nutný. Dnešní situaci naší církve lze nejlépe
porovnat s obdobím tzv. modernismu na přelomu 19. a 20. století, s koncem období rokoka
a definitivním vpádem novověku v podobě osvícenství a francouzské revoluce. Krize
modernismu nebyla zcela překonána, spíše jen přerušena směrnicemi Pia X. a změněnou
duchovní situací po první světové válce. Současná krize je jen znovuoživením toho,
co tehdy začalo. K porovnání se nám nabízejí dějiny církve i teologie doby osvícenské.
Kdo se podívá blíž, užasne nad mírou podobností mezi tehdejším a dnešním děním. Osvícenství
jako dějinná epocha dnes sice dobrou pověst nemá. Dokonce i ten, kdo se odhodlá vydat
po stopách tehdejších časů, nechce platit za osvícence, ale distancuje se od příliš
zjednodušeného realismu oné doby, pokud si dá práci sesbírat minulé události. Teď
tedy první analogie. Spočívá v rozhodném odvratu od dějin, které jsou považovány už
jen za skládku starého haraburdí, které nemůže být v úplně novém dnešku nijak užitečné.
Je to vítězná sebejistota, že dnes už se nic nemůže odvíjet podle starých tradic,
nýbrž ve všem se bude jednat racionálně. Ve srovnání s dneškem udivuje především zajímavá
shoda používání pojmu racionalita. I přes tyto, podle mne negativní, skutečnosti bychom
se však přece jen mohli podívat na jedinečnou směsici jednostranností i dobrých námětů,
jež spojují včerejší a dnešní osvícence. Dnešní situace se totiž nejeví zas tak úplně
nová, aby nesnesla žádné srovnání s dějinami.
Všecko už tu kdysi bylo.
Osvícenství má svoje vlastní liturgické hnutí, které se snažilo zjednodušit
liturgii až na její prvotní strukturu. Měly být odstraněny výstřelky úcty ostatků
svatých a především měla být do liturgie zavedena mateřská řeč, zvláště lidový zpěv
a účast celého společenství. Osvícenství mělo své hnutí mezi biskupy, kteří chtěli
vyzvednout význam biskupského úřadu proti jednostrannému římskému centralismu. Mělo
svou demokratickou složku, alespoň v tom, jak kostnický generální vikář Wessenberg
usiloval o demokratickou, diecézní i provinční synodu. Kdo čte jeho texty, nabude
přesvědčení, že se setkal s progresistou z roku 1969. Žádá zrušení celibátu, při udílení
svátostí se mají užívat jen německé formulace, smíšeným manželstvím má být žehnáno
nezávisle na budoucí výchově dětí. Wessenberg ovšem usiloval také o pravidelná kázání,
o pozvednutí vyučování náboženství, podporoval biblické hnutí a další podobné věci,
což ukazuje, že těmto lidem nešlo jen o úzkoprsý racionalismus. Přesto však dojem
z jeho osobnosti zůstává rozpolcený, poněvadž používá jako vrcholného prostředku rozumu,
který pořádá všecko. Je jako zahradníkovy nůžky, které jsou sice k lecčemus dobré,
ale jako jediný nástroj nestačí.
Podobně rozpolceným dojmem působí synoda
v Pistoji v severní Itálii, kde se v roce 1786 sešlo 234 biskupů na tzv. osvícenském
koncilu. Synoda se pokoušela uvést do církevního života reformní myšlenky oné doby,
ale ztroskotala ve zmatené směsici seriózních reforem a naivního racionalismu. Opět
se člověku zdá, že čte nějakou pokoncilní publikaci, když narazí na tvrzení, že duchovenstvo
není přímo ustanoveno Kristem, ale povstalo z lůna církve, která je jako celek bez
rozdílů nositelkou kněžství. Nebo když člověk slyší, že slavení mše bez přijímání
věřících nemá smysl, nebo že papežský primát je označován za záležitost čistě funkční
a naproti tomu se důrazně vyzdvihuje původ biskupského úřadu z božského práva. Větší
část výroků sněmu v Pistoji byla samozřejmě Piem VI. odsouzena už v roce 1794. Jednostrannost
této synody však diskreditovala i její dobré podněty. Otázku, co je a co není do budoucna
přínosné, může podle mého názoru nejvíce objasnit pohled na osobnosti oné doby a na
souvislosti, které odtud vyplývají. Můžeme nalézt několik charakteristických typů,
v nichž se projevuje rozsah tehdejších možností a zároveň i udivující analogie s dneškem.
Potom je zde extrémní progresista, představovaný dosti smutnou postavou pařížského
arcibiskupa Gobela, který šel bystře s proudem pokroku svojí doby. Nejdříve to byla
národní konstituční církev, potom, když už ani to nestačilo, slavnostně odložil kněžský
úřad s vysvětlením, že po šťastném výsledku revoluce není třeba už žádného národního
náboženství, kromě kultu svobody a rovnosti, a podílel se na obřadu uctění bohyně
rozumu v katedrále Notre Dame. Nakonec se však pokrok převalil i přes něho. Za Robespierra
se najednou ateismus stal zločinem, a tak někdejší arcibiskup byl jako ateista přiveden
pod gilotinu a popraven. V Německu se věci vyvíjely klidněji. Tady by bylo možné
zmínit jako klasického progresistu asi ředitele mnichovského Gregoriána, Matyáše Fingerlose.
Ve svém díle: „K čemu jsou duchovní“ vysvětluje, že kněz je především lidový učitel,
který má poučovat lid o zemědělství a chovu dobytka, o sadařství a hromosvodech, ale
také o hudbě a umění – dnes by se řeklo, že kněz má být především sociální pracovník
a sloužit výstavbě vědecky řízené společnosti, oproštěné od veškerého iracionálna. (Podle
značně rozšířeného názoru vědeckost dnes vylučuje náboženství, protože náboženství
rovná se iracionálno.) Mezi spíše umírněnými progresisty lze poukázat na postavu
již zmíněného generálního vikáře Wessenberga, který nejenom zjednodušujícím způsobem
převáděl víru na sociální činnost, ale zároveň prokázal dosti malý smysl pro organizaci
a chápání života. Zanechal po sobě jenom rozumářské konstrukce.
Docela jinou
úroveň shledáváme v osobnosti někdejšího řezenského biskupa Jana Michaela Sailera.
Je těžké ho zařadit. Běžné kategorie pokrokářství a konservativismu selhávají, jak
to ostatně vysvítá z průběhu celého jeho života. V roce 1794 je mu odňata profesura
v Dillingen, protože je obviněn z osvícenství. Roku 1819 ztroskotalo jeho jmenování
biskupem v Augsburgu, mezi jiným též kvůli odporu později svatořečeného Klementa Maria
Hofbauera, který v Sailerovi stále ještě viděl osvícence. Na druhé straně byl však
již roku 1806 odstraněn Zimmer, kterému bylo vytýkáno reakcionářství na univerzitě
v Landehutu, na níž byl Sailer a jeho okruh osočován za nepřítele osvícenství. Tentýž
člověk, ve kterém Hofbauer vždy spatřoval osvícence, byl skutečnými představiteli
osvícenství odhalen jako velmi nebezpečný protivník. Měli pravdu. Od toho muže a z
velkého okruhu jeho přátel a žáků vzešlo hnutí, které v sobě mělo mnohem větší budoucnost,
než nabubřelost čirých osvícenců, vítězně vynášejících svoje trumfy. Sailer byl muž,
který se otevřel všem otázkám své doby. Zaprášená scholastika jezuitů z Dillingenu,
do jejichž spletitých systémů už dávno nepronikala opravdová realita, musela se mu
zdát nedostatečná. Kant, Jacobi, Schelling, Pestalozzi – to jsou účastníci jeho dialogů.
Víra pro něho nebyla vázána na systém pouček, nepovažoval ji za útěk do iracionálna,
nýbrž za otevřené střetnutí s dneškem. Sailer znal velikou tradici středověké teologie
a mystiky do takové hloubky, jež byla v jeho době neobvyklá, poněvadž neredukoval
člověka jenom na přítomný okamžik, ale věděl, že člověk sám sebe pochopí tehdy, až
se uctivě a pozorně otevře celému bohatství svých dějin. Tento muž však nejenom přemýšlel,
on především žil. Když usiloval o teologii srdce, nečinil tak z laciné sentimentality,
nýbrž proto, že poznal celého člověka, ve kterém se proniká duch a tělo. Skryté základy
mysli a pronikavé vlastnosti rozumu docházejí plnosti v jednotě svého bytí. „Jen srdcem
lze vidět dobře,“ řekl kdysi Antoine de Saint Exupery. Porovnáme-li neživotné pokrokářství
Matyáše Fingerlosa s bohatstvím a hloubkou Sailera, lze přímo nahmatat, jak je Sailer
pravdivý. Jen srdcem lze vidět dobře. Sailer byl vizionář, poněvadž měl srdce. Od
něho mohlo vyjít něco nového, plodného pro budoucnost, poněvadž žil z věčného Boha
a svůj život, sebe sama, postavil do služeb Jemu. A tím jsme teprve u toho, oč nám
jde. Budoucnost tvoří jen ten, kdo nasazuje sebe sama. Kdo chce jenom poučovat a rád
by předělával jenom ty druhé, zůstává neplodný. Tak jsme dospěli k muži, který
byl protihráčem jak Sailerovým, tak Wessenbergovým, ke Klementu Maria Hofbauerovi,
k českému pekařskému učedníkovi, který se stal světcem. Jistěže tento člověk byl v
některých věcech úzkoprsý, tak trochu reakcionář. Ale byl to člověk milující, který
se s neuhasínajícím zápalem dal do služeb lidí. K jeho okruhu patří na jedné straně
muži jako Schlegel, Brentano, Einchendorff, na druhé straně však stál ve službách
těch nejchudších a nejopuštěnějších. Nechtěl nic pro sebe, vzal na sebe jakoukoli
nepříjemnost, pokud mohl lidem pomoci. A tak mohli lidé jeho prostřednictvím znovu
objevovat Boha, stejně jako on skrze Boha objevil lidi a přitom věděl, že potřebují
něco víc než poučení o tom, jak pěstovat ovoce a dobytek. Víra tohoto chudého pekařského
učně vykazovala více humanismu a rozumnosti než akademická racionalita čirých osvícenců.
To bylo to, co přežilo, co se zrodilo pro budoucnost z otřesů na konci 18. století.
Něco docela jiného než mohli tušit Gobel nebo Fingerlos. Byla to církev, která se
zmenšila, přišla o svůj společenský lesk, ale silou svého vnitřního života se stala
plodnou, což se ukázalo jednak na velkých laických hnutích i mnoha nových řádech,
které začaly vznikaly v polovině 19. století. Církev vynaložila své síly na vzdělávání
a sociální činnost, což je už v našich nejnovějších dějinách neodmyslitelné.
Dnes
a zítra Tím jsme dospěli až k dnešku a k pohledu do budoucna. Budoucnost církve
může vzejít a vzchází i dnes jenom ze síly těch, kteří mají hluboké kořeny a žijí
z ryzí plnosti víry. Nevzejde od těch, kteří se jen přizpůsobují danému okamžiku.
Nevzejde od těch, kteří předávají jenom recepty. Nepřijde od těch, kteří druhé jen
kritizují, ale sebe považují za neomylné měřítko. Nepřijde také od těch, kdo volí
jenom pohodlnější cestu. Sami sebe přeceňují ti, kdo si nepřipouštějí horlivost víry
a prohlašují za faleš, přepjatost, tyranii a zákonictví všecko, co se na člověku žádá,
je nepříjemné a obtížné. Vyjádřeno pozitivně: budoucnost církve jako vždy i tentokrát
vytvářejí světci. Tedy lidé, kteří chápou víc než jen fráze, jež jsou právě moderní.
Lidé, kteří mohou vidět víc než ostatní, protože jejich život má širší obzor. Oproštění
od sebe sama dává člověku svobodu. Lze ji dosáhnout v trpělivosti každodenních malých
odříkání, v onom každodenním napětí, které člověku dává poznat, jak mnohonásobně je
spoután svým vlastním já. V tomto každodenním napětí a jenom v něm se člověk kousíček
po kousíčku otvírá. Vidí jen tolik, kolik prožil a protrpěl. Dnes můžeme před hlubinami
vlastní existence utéci do omamného luxusu. Naše nejhlubší nitro tak ovšem zůstane
zavřeno. Je-li tomu tak, že nejlépe lze vidět srdcem, jak jsme slepí my všichni!
Co
to znamená v naší otázce? Že předpovědi o církvi bez Boha a bez víry jsou
prázdné tlachy. Nepotřebujeme církev, která pěstuje kult aktivity. Taková církev je
docela zbytečná a zaniká sama sebou. Zůstane církev Ježíše Krista. Církev, která věří
v Boha, jenž se stal člověkem a slibuje nám život po smrti. Kněz, který je pouze sociálním
aktivistou, může být nahrazen psychoterapeutem a dalšími specialisty. Avšak kněz,
který není specialistou, který se sám nestaví mimo hru, když poskytuje rady z titulu
svého úřadu, ale dává se skrze Boha do služeb lidem, pro něž je zde s jejich zármutky
a jejich radostmi, s jejich nadějemi a jejich úzkostmi, takový bude potřebný i nadále.
Jděme o krok dál. Z dnešní krize i tentokrát povstane církev
zítřka, která ztratí mnohé. Zmenší se a bude muset stále začínat od základu. Nebude
moci obývat budovy, vzniklé v době velkého rozmachu. S úbytkem svých příslušníků ztratí
i mnohá společenská privilegia. Bude se mnohem silněji než dosud jevit jako dobrovolné
společenství, do něhož se vstupuje jenom na základě vlastního odhodlání. Jako malé
společenství bude mnohem více tvořeno iniciativami jednotlivých členů. Jistě bude
mít i nové formy duchovního úřadu a bude světit osvědčené křesťany z praktických povolání.
V mnohých menších obcích, případně v omezených sociálních skupinách se bude běžná
duchovní správa konat tímto způsobem. Vedle toho však bude nezbytný také kněz, který
se stejně jako dosud bude věnovat pouze tomuto úřadu. Avšak při všech těchto změnách,
které si lze domýšlet, bude církev znovu a s veškerou rozhodností nacházet svou podstatu
v tom, co bylo vždycky jejím jádrem: víra v Boha Trojjediného, v Ježíše Krista, Božího
Syna, který se stal člověkem, v pomoc Ducha svatého, která potrvá až do konce. Ve
víře a v modlitbě bude spatřovat své těžiště, svátosti bude prožívat opět jako bohoslužbu
a ne jako problém liturgického provedení. Bude to církev proniknutá vnitřním životem,
jež nevytlouká svůj politický kapitál střídavým flirtováním s levicí nebo pravicí.
Bude to mít těžší, neboť krystalizace a pročištění jí bude stát mnoho sil. Zchudne
a stane se církví chudých. Bude se rozvíjet jen stěží, protože se bude muset oprošťovat
jak od sektářské úzkoprsosti, tak od mnohomluvné svévole.
Lze předpovídat,
že toto všecko si vyžádá čas. Proces bude dlouhý a namáhavý, tak jako byla velmi dlouhá
cesta od falešného progresismu v předvečer francouzské revoluce, kdy i biskupové považovali
za moderní vysmívat se článkům víry a naznačovat, že ani existenci Boha nelze mít
za jistou, až k obnově v 19. století. Ale po zkouškách těchto krizí bude z produchovnělé
a oproštěné církve vyvěrat mohutná síla, neboť lidé budou ve zcela a dokonale naplánovaném
světě nevýslovně osamoceni, a jakmile úplně ztratí Boha, zjistí, že jsou strašlivě
chudí. A tehdy objeví malé společenství věřících jako úplnou novinku. Jako naději,
která k nim přichází, jako odpověď, kterou ve skrytu vždycky hledali.
Pokládám
za jisté, že církvi nastávají těžké časy, byť její vlastní krize teprve začíná. Nutno
počítat se značnými otřesy. Ale jsem si jist také tím, co bude na konci: nikoliv církev
politického kultu, která ztroskotala již spolu s Gobelem, nýbrž církev víry. Snad
už nebude schopna být silou, ovládající společenské proudy, jako tomu bylo kdysi,
ale bude znovu vzkvétat a pro lidi se stane viditelným domovem, který jim dává život
a naději přesahující smrt.
Přednášku Wie wird die Kirche im Jahre 2000
aussehen pronesl Joseph Ratzinger 25. prosince 1969 v Hessenském rozhlase a byla
publikována v časopise St. Hedwigsblatt, roč. 17, 1970, č. 43-44 a vyšla také knižně
v in Glaube und Zukunft, Kösel 1970, 1971, 2007. Anonymní samizdatový
překlad